Krkonoše
Kde, kdy a možná i proč...
Že není takzvané aprílové počasí jen nějaké žertovné rčení, nás letos příroda přesvědčuje velmi důrazně. Na začátku dubna nás pár jarních dnů hodně namlsalo, ba i nějaký ten skoro letní se objevil. Čtrnáct dnů před startem letošní Historic Krkonoše jsem vezl po ose do lakovny VW buggy, a byla to v těch pětadvaceti stupních taková pěkná vyjížďka, ale dva dny před startem jsem uvažoval o přezouvání „na zimní“. Jak se 21. 4. v Rejdicích ukázalo, nebyl jsem určitě sám, a spousta posádek tu úvahu navíc proměnila v činy. No, jak praví jiné rčení, ….duben, ještě tam budem!
To si bohužel nemohli říct pořadatelé, takže vyrážíme před třetí z Prahy a vezeme jim termosky. Tenhle Markéty nápad určitě ocení, no, a Audi topí výborně. Cestou se k nám ještě u pumpy přidá Martin s Jardou a zapůjčenou Celicou, která se prý po kompletní výměně pružin a tlumičů trochu změnila v žebřiňák, takže si Karlem naordinovaných 400 km určitě užijou. Po večeři na rozpravě se ale ukazuje, že na užívání nebude čas, ani kdyby startovali s nějakou limuzínou. Itinerář dostanete až na startu, takže si vezměte papír, tužku, a pište si poznámky, velí Karel. A hned pokračuje... jízdní průměr je 40km/h, první měřený úsek jedete na průměr, a bude dnes rozhodující. Jeho cíl je zároveň startem druhého úseku. V jeho průběhu bude průjezdní kontrola, na které Vám napíšu čas startu, a z ní pojedete znova ten dvoukilometrový první úsek. Projedete tedy cílem druhého i třetího úseku současně, a zároveň je to start čtvrtého.... I v tom ne zrovna dokonalém osvětlení restaurace v penzionu U pašeráka bylo vidět, jak obličeje většiny účastníků mění barvu, a nebyla to zrovna zdravá barva.
V 19:16 vyrážíme s číslem 2 na nočních 113 km dobrodružství. Do první časovky to je 28 km, takže jak se ukázalo, dostatek času si to Karlovo vystoupení nějak srovnat v hlavě. Markéta tedy od začátku tvrdí, že to chápe, což si já rozhodně nedovolím. Postupně to ale dáváme nějak dohromady, a vymýšlíme jak to pojedem, a hlavně jak, kdy, kdo a kde bude mačkat který stopky. Markéta v jednu chvíli sice tvrdí, že stopek máme málo, ale ono půjde. V první fotobuňce jsme tak nějak, mačkáme každý jedny stopky, a čeká nás úsek č. 2 o délce skoro 32 km, a na jeho konci zároveň úsek č. 3. Všechno jde hladce, dokud nezahneme na takovou cestičku mezi chalupy do stráně, kam by se v noci bál snad i Krakonoš, a marně hledáme po 1,4 km další odbočku. Žádná tam není, ta po dalších zhruba 200 metrech vypadá jinak, takže se otáčíme. Nejsme sami, takový zmatek a provoz místní asi ještě nezažili, bohužel jsme zvolili to nejhorší řešení, vrátit se zpět o jednu křižovatku. Jde to pomalu, na úzké cestě potkáváme auta proti, vyhýbání není jednoduché. Navíc se vracíme zbytečně, z té hlavní sme odbočili správně, i když ani tahle odbočka nám úplně přesně neseděla. Cestou zpátky se odvedle ozve, „že mi to hned nedošlo, tady jsme zabloudily s Markétou loni, to se to ale jelo opačně, a ve dne“. No, ve dne by nám to asi docvaklo hned, letos bohužel Karlovi těch 200 m v itíku uteklo pro nás na špatným místě, ale nebudeme sami. Na další křižovtce se chytáme, a začínáme tedy přemýšlet, jestli tu desetiminutovou sekeru někde doženem. Kolik to je po posledním měřáku do cíle? Markéta listuje itíkem, a tak zhruba sčítá... nějakých 22 kilometrů. Na tom by se těch deset minut mohlo nechat dojet, uvažuji nahlas. Dvacet minut, cíl měřeného úseku je startem dalšího, takže už tam není žádná časovka, a těch deset minut si musíme znova odstát v posledním měřáku „uklidňuje“ mě Markéta . Tady končí legrace a začíná sranda, odjedeme si měřáky, a uvidíme jak na tom budem.
S blížícím se cílem posledního měřáku je nám stále jasnější, že povolený předčasný příjezd do cíle etapy se nás opravdu týkat nebude. No nic, 13 minut na 22 km, hlásí Markéta, to je řešitelný tak ve dne na uzavřený trati, dodávám. Ono je ale deset večer, máme cestou tři dlouhý vesnice, a okolo plno zvěře. Pojedeme svižně, ale jestli tam necháme 400, 500 nebo 600 trestných bodů, už asi nehraje roli. Hlavně tam dojet v pořádku, navíc odhadujeme, že podobný problém nemáme sami. Po nějakých jednadvaceti minutách jsme U pašeráka, a u panáka Tulamorky sledujeme příjezd dalších posádek. I z okna hospody je evidentní, že na spěch mají v podstatě všichni, takže by těch našich 400 trestných, nemusela být až taková katastrofa. Před půlnocí kolují mezi účastníky průběžné výsledky..., 25 bodů Mráz, 58 Hudský, 85 Svoboda, postupuji od prvního místa, a hledám ve sloupci své jméno. 426 bodů není uplně málo, ale i s tímto přídělem jsme překvapivě na sedmém místě. Jindy by to asi bylo s takovým počtem trestných bodů podstatně horší, ale s tímhle je i zítra o co bojovat. Takže ještě poslat esemesku do Brodu, aby bylo zřejmé, že se posedělo asi do půl druhý, a v půl třetí se jde spát.
Do sobotních bojů se po snídani vrhlo 24 posádek, po pátečním bloudění další boj vzdal Jan Poupě s Trabantem, a manželé Ortovi s Jeepem. Do oběda v Jilemnici nás čeká skoro 140 km a 7 měřených úseků. Takové množství měřených úseků není obvyklé, ale sobotní použití dvou cílových fotobuněk umožnilo Karlovi honit nás od černé Audi TT ke stříbrné Audi TT jak se říká „jak nadmutou kozu“. Začalo to takovou prohlídkou lyžařských areálů Paseky, Rejdice a Příchovice, v Pasekách to bylo velmi zblízka, tam opravdu protíná silnice sjezdovku. Zbytky sněhu mne lákaly natolik, že mi to nedalo, a na sjezdovce jsem zastavil, abych provedl „koulovací výpad“ na přijíždějící Říhovi. Až po závodě jsem se dozvěděl, že Milada v tu chvíli měla obavu, že mi to zase nejede, když najednou stojím v takovém místě. Audi si ale odbyla svou generální stávku na kokořínsku, nové relátko relátkuje a palivové čerpadlo opět vesele zásobuje mechanické vstřikování cca 200 litry benzínu za hodinu. Po loňské noční etapě, kdy polovina posádek bloudila a etapu nedokončila, se hodně dlouho vyprávělo, kde kdo vlastně všude byl. Karel to vzal za správný konec, a pro letošní ročník to použil jako inspiraci při vymýšlení trasy. Než jsme se tedy zhruba hodinu po poledni dostali do Jilemnice na oběd, zavedl nás itinerář nejen do Zlaté Olešnice, a pod sjezdovku v Rejdicích, ale dokonce i na nádraží v Kořenově. I tam byl prý loni se zapůjčenou Sierrou Kosák, byť dodnes nikdo nechápe, jak se tam dostal.
Během dopoledne se dle našeho názoru nedalo nikde zabloudit, takže jsme žádný posun pořadím nepředpokládali. To se potvrdilo, posádky sbíraly trestné body pouze ve fotobuňkách, a na pořadí na předních příčkách to nemělo vliv. Venda Mráz si připsal 47 bodů, a se součtem 72 stále vedl. Honza Hudský se k němu trochu přiblížil, když přičetl k pátečním 58 bodům dopoledních 35, a stejně jako v pátek byl na průběžném druhém místě. Průběžný bronz si držel Vladimír Svoboda se 117ti body, když jich dopoledne připsal na své konto 32. Nám se podařilo nasbírat 29 bodů, což znamenalo stejně jako v pátek průběžné 7 místo za posádkou Bryknarových, i náš odstup cca 50 bodů zůstal stejný.
Po ptáčku ze španělska v mém případě, a smaženém sýru Markéty, jsme se shodli, že nejlepší by bylo jít si teď lehnout, ale to nám Karel nedopřál. Pro technické potíže již nepokračuje Aleš Dimitrov s Fordem Fiesta, a Dany Mikulka s Wartburgem 353, na startu je tedy 22 posádek. Čeká nás téměř 150 km a 6 měřených úseků, dva do páru, druhý průjezd úseku z dopoledne, a jeden opět dvoukilometrový, jetý jen jednou „na průměr“. Odpolední motanice nám přišla nekonečná, Vítkovice, Roudnice, Rezek, přes ten jsme jeli snad šestkrát. První měřený úsek, stejně jako druhý dvoukilometrový a třetí, tedy ten z dopoledne, nám přišly naprosto v pohodě, v tom třetím jsme si dokonce „zajeli nulu“. Čtvrtý, který startoval na zhruba 56 km ve Víchové, a pároval se s tím závěrečným, nás také nijak nerozhodil. Tedy pokud pominu můj nápad, že použiju „ručku“ k odbočení na takovou cestičku šikmo zpět, místo placu o pár metrů dál, na kterém se dalo otočit. U spolujezdkyně se to nesetkalo zrovna s pochopením, a dostal jsem řádně vyčiněno, nemá tyhle překvapení ráda. Zajímavější to ale začalo být po průjezdu cílem čtvrtého úseku, při přejezdu na start pátého. Zhruba 3 km před časovkou nám neseděla jedna křižovatka, dvě odbočky v serpentýnách vypadají podobně, a vzdálenost vychází někam mezi. Trošku jsem se už ztrácel v tom, na který měřený úsek teď vlastně jedeme, ale to měla Markéta pod kontrolou. Na ten, co se jel hned po obědě. V tu chvíli zase naopak mě bylo jasné, že první odbočka je ta správná, tudy se jelo na jeho start, i když z opačného směru. Odbočku za námi míjí i Říhovy, na časovce jsme ale včas, a Markéta využívá ty dvě minuty náskoku. Já si k Netopýrovi s výkazem dojdu, aspoň se protáhnu, já už nevím jak bych si sedla.
Byl jsem na tom podobně, a to nás čekalo ještě asi 50 km, tedy hodina a čtvrt jízdy. Úsek č. 5 byl z těch kratších, měl necelých 7 km, ale než jsme dojeli do cíle v Roudnici, děly se zajímavé věci. V protisměru jsme potkali několik posádek, které jely za námi, a tušili jsme, že jim ta odbočka na start přidělala podstatně víc starostí, než nám. Těžko se dalo odhadovat, kdo z nich to ještě na start stihne, a kdo už nachytá nějakou penalizaci. Drobná šance na posun pořadím to pro nás byla, aniž bychom tedy to bloudění a penalizaci někomu přáli, ale jednou jsou to zkrátka závody... Protínáme tedy naposledy fotobuňku v Roudnici a míříme do Víchové, kde je na 109 kilometru odpolední etapy start do posledního měřeného úseku, ten je svými téměř 25 km jeden z nejdelších. Zkus něco najet, kdyžtak někde zastavíme a protáhnem se, povídá Markéta, a já velmi rád souhlasím. Sednout si v devět ráno do auta, a s hodinovou pauzou na oběd kroužit až do večera po krkonošských silničkách, kdy některé snad neznají ani místní, může asi jen blázen. Těch bláznů se tu tentokrát sešlo, když spočítám všechny členy posádek a pořadatele, víc než 60.
Po zhruba pětadvaceti minutách nechávám už ruční brzdu v klidu, a naposledy použiju „točnu“ k odbočení, do cíle posledního měřeného úseku to máme šest a půl kilometru. Máme něco najeto, takže v lese zastavujeme na protažení a na cigáro, za chvíli za náma „přistávají“ Říhovi, a taky se hned soukají ze své žluté Škody 120 LX. Už jsme byli snad uplně všude, hlásí hned Petr, a několikrát, jen pořád nevím, jestli to bylo vždycky správně a včas, pokračuje. Je to strašně dlouhý, přidává se Markéta, tohle Karlovi nedaruju, za to si s ním snad ani nedám panáka... Tomu samozřejmě nevěřím, stejně jako ona, ale čas utíká, a je třeba vyrazit do poslední krkonošský fotobuňky. Snad naposledy tento víkend slyším 5, 4, 3, 2, 1, teď, a Markéta nuluje a ukládá stopky. Do cíle je to dvanáct kilometrů, a oba se už těšíme na večeři, pivo, i toho panáka, ale hlavně na to, že do auta sedneme znova až zítra dopoledne. Postupně přijíždějí všechny posádky, odpoledne už technika nikoho nezklamala. Wartburga se navíc podařilo oživit, takže do Prahy už dojede zase „po svých“.
Řízek s bramborovou kaší byl pro všechny v cíli zaslouženou odměnou, a než se dojedlo, začaly kolovat nějaké výsledky jednotlivých odpoledních měřáků. Myslím, že vzhledem k minimálním rozdílům a počtu úseků si to nikdo nedokázal pořádně dopočítat, aby si mohl být s umístěním nějak extra jistý, a čekalo se na oficiální vyhlášení výsledků. Jako vždy se postupovalo od zadu, takže to chvíli trvalo, než jsme se dozvěděli, jak to pro nás dopadlo. Přidali jsme dalších 29 trestných bodů a se součtem 484 jsme spokojeni se šestým místem. Předstihli jsme manžele Bryknarovi, kteří byli jedni z těch, co jsme potkali v protisměru, a stálo je to dvě příčky, když se před ně dostali ještě manželé Jandovi. Jiří Hambálek se synem Vítem přičítali za odpoledne 27 bodů, a skončili se součtem 361 na pátém místě. Manželé Poláčkovi připsali za odpoledne 34 bodů, a skončili se součtem 193 čtvrtí. Třetí příčku, i přes odpoledních 62 bodů udržel těsně se součtem 179 Vladimír Svoboda s Evou Rejmonovou na VW Passat. Průběžné vedení naopak po chybě a připsání 91 bodů neudržel Václav Mráz s Hanou Zemanovou se Škodou 120. Součet 163 trestných bodů jim nakonec stačil pouze na druhé místo. 29 bodů za odpoledne nasbírala posádka Jan Hudský a Jaroslav Hoření se Škodou 1100MB. S výrazným náskokem si se součtem 122 trestných bodů za bouřlivého potlesku převzali pohár za první místo na Historic Krkonoše 2017.
Nás při tom zisku 484 trestných bodů může o to víc ta páteční zbytečná čtyřstovka mrzet, ale tak to prostě je. Pořadatelé to mají za jedna, v tom počasí si to asi moc neužili.Večer se příjemně posedělo a v neděli cestou bylo ještě potřeba celý víkend řádně završit. Nákupem výrobků z bio farmy a čerstvého chleba v pekárně v Držkově, a výborným obědem v Maloskalském pivovaru se to dokonale povedlo.
Už teď se těšíme na další soutěž :-) Aleš Urban
Výsledky Krkonoše 2017.pdf (101,2 kB)
Vítězné posádky Historic Krkonoše 2017
