Asi do půl druhé...

 
             Při odjezdu na letošní Historic Jizera jsem na tom podstatně lépe než minulý rok, na Želiv už
mám 14 přihlášných. Cestou zvedám telefon, informace shání další nová posádka, během Jizery
doplňuji listinu na zhruba pětadvacet. Zbytek přihlášek přichází v neděli a v pondělí, takže dva dny
po uzávěrce dávám „stopku“ na počtu krásných 32 posádek. Kéž by to takhle bylo vždycky...
             Všechno máme sbaleno, chybí už jen oranžové „soutěžní“ tužky, ty budou k vyzvednutí po 13
hodině. Ve třičtvrtě tedy vyrážíme, cestou nakládáme tužky, a před třetí odpolední už kroužíme po
trase sobotní dopolední etapy. Pěkně kolem Hořepníka, jednou cestou já, druhou kontroluje Petr.
Posádky budou mít dva itineráře, hezky na přeskáčku budou dělat takové osmičky, ale předem to
vůbec netuší, a kéž by to netušili ještě na startu. Dopolední trasa je v pohodě, necháváme tedy
Citroena na Trnávce a vyrážíme zkontrolovat páteční noční etapu. Až na frézování v obci Kojčice,
kudy se loni nedalo projet vůbec, je taky celá trasa v pořádku . Je tedy potřeba čtvrtek završit
pořádnou večeří, takže po 18 hodině přistáváme před hotelem Na Kocandě. Chvíli naprosto
zbytečně zírám do jídelního lístku, abych si stejně nakonec dal kachnu. Jako by to tady někdy
dopadlo jinak.
             V pátek ráno vyrážíme zkontrolovat zbytek trasy směrem k Lipnici nad Sázavou, cestou zpět
to ještě bereme přes Humpolec. Navštěvujeme podnikovou prodejnu Bernard, ať si soutěžící
odvezou nějakou tu krajovou specialitu. Bylo dobře, že jsme vyměnili vozy, do kupé by se těch více
jak 130 piv skládalo obtížně, a Xantia si alespoň prověří funkčnost hydroodpružení. Vybalujeme vše
potřebné, a chystáme se na příjezd prvních posádek, ono cestování po D1 je v pátek vždycky
takovou adrenalinovou záležitostí. Soutěžní vozy během odpoledne stále přibývají, a při přejímce a
mém krátkém seznámení s páteční etapou, vidím spoustu nechápavých výrazů. Já to říkal už na
Jizeře, že poslední soutěž rozhodně nebude rodinný výlet. Po večeři následuje krátká rozprava,
snažím se ještě jednou vysvětlit netradiční první průjezd měřených úseků na daný průměr, a také
upozorňuji na to frézování v Kojčicích. To už se ale blíží plánovaný čas startu, a s Markétou
musíme vyrazit na časovou kontrolu. Jak se ukázalo, nejadrenalinovější cestu po D1 měla posádka z
Bratislavy, u Brna prostála v koloně i večeři, takže po příjezdu rovnou dostala itinerář a hurá na
trať. Bez přípravy, informací, a jak se později ukázalo, taky skoro bez benzínu... ale to startovní
číslo 13, to jsem Vám fakt nedal schválně.
             Po prvním, dvoukilometrovém měřeném úseku to bylo na časovku do Popelištné něco přes
4km, a cestou byly pouze dvě křižovatky, takže tady by snad problém nikdo mít neměl. To se také
potvrdilo, a jediná posádka nováčků přijela na časovku o něco pozdě, ale o to více vysmátá.
Posádky si udělaly takovou osmičku přes Kojčice, poprvé proti směru hodinových ručiček, a přes
Brtnou a Želiv se vrátili do fotobuňky v Červené Řečici. Průjezd cílem byl tentokrát trochu
náročnější, než jsou posádky při soutěžích Seriálu Historic zvyklé. Nechal jsem se trochu inspirovat
soutěží v Krkonoších, ale Karlův nápad jsem ještě „vylepšil“. Nejen, že byl cíl druhého úseku
zároveň startem třetího, ale první průjezd byl rovnou „odměněn“ při odchylce od daného jízdního
průměru. Třetí měřený úsek vedl přes Želiv, Lískovice a Lhotice opět do fotobuňky v Červené
Řečici, a opět bylo třeba při prvním průjezdu dodržet jízdní průměr. Fotobuňku bylo tedy třeba
protnout přesně po 39ti minutách a 10ti vteřinách po předchozím průjezdu. Jak se později ukázalo,
ne všem posádkám se dařilo ten čas správně spočítat, natož potom dodržet. Tresných bodů tedy
bude asi více než je obvyklé.
             To už je ale těsně po deváté, a na třetí časovku míří Karel se Zuzkou a Celicou GT, která si
usmyslela, že na noční etapu nejsou potřeba světla.Většinu ze 110 pátečních kilometrů tedy jedou
pouze na dálkové na přídavné rampě, nic jiného jim vepředu nesvítí. Druhé kolečko navazujících
měřených úseků se jelo částečně v protisměru, tedy po směru hodinových ručiček. Uvažoval jsem,
že budou dva itineráře už v pátek, nicméně nakonec jsem od toho upustil. V některých úsecích
nejsou zdejší silničky nejširší, a pustit tam posádky v noci proti sobě je riziko. Je to přeci jen zábava
a ne oravdový závod, a navíc jsem nechtěl, aby to posádky odhalily před startem, což je v pátek
pravděpodobné. Na časovku to zkraje jezdilo po minutě jako vláček, ale nějaké chybičky se v noční
etapě přeci jen někomu vloudily. Nejvíce kilometrů se rozhodla najet nováčkovská posádka
manželů Říhových se spící tříletou dcerou, a také si za to v pátek odvezla nejvíce trestných bodů.
Jejich slova „stopky nám nejdou, na tachometr nevidíme, takže jezdíme orientační soutěž tady
někde okolo“ nás s Markétou na časovce pobavila. Pobavila nás také jediná zahraniční posádka,
která se při příjezdu na časovku zajímala hlavně o to, jak je to daleko do cíle, protože ručička jejich
palivoměru už žádné dlouhé cestování neslibuje. Nakonec jsou všechny posádky v pořádku v cíli a
můžeme spočítat průběžné výsledky. 
             Jde to rychle, takže už před půlnocí se hromadí u nástěnky zástupy zvědavců. 28 trestných 
bodů, jízdní průměr rovných 36km/h, to je výsledek nejen posádky Jiří Mikulka a Miroslav Tyll, ale také 
průběžně druhých Vladimíra Fišery s Janou Mazánkovou, kdy rozhodovalo stáří vozu. Na třetím místě
 „přenocují“ Václav Mráz s Hanou Zemanovou se ziskem 42 trestných bodů. To by vydalo na tři 
soutěže, to by se dala bodovat každá etapa zvlášť, utrousil při počítání „dvorní časoměřič“ Viktor Trnka. 
Něco na tom je, pátečních 28 trestných bodů je dvojnásobný příděl, než nasbírala vítězná posádka 
za celou předchozí Historic Jizera. To jsem zvědav, jestli se celkový vítěz vejde do stovky.
             Ještě večer, či spíše v noci jsem zveřejnil sobotní jízdní průměr 40km/h, u snídaně ho ještě
jednou opakuji. Byl to trochu záměr, nechtěl jsem, aby si posádky počítaly itinerář dopředu už v
pátek. Hrozilo, že při nějakých konzultacích přijdou na to, že jsou itineráře dva, teď ráno už na to
nebude tolik času, a navíc, co kdyby třeba počasí nedovolilo jet tak rychle... Vypadá to že mi to
vyšlo, nikde jsem před startem nezaslechl ani náznak. Tak uvidíme, jak to bude v průběhu
dolpoledne.
             První časovka je hned na první křižovatce, tam musí dojet všichni i poslepu. Možná trochu
poslepu tam dorazila hned první posádka, kdy se Karel dobrovolně po noční erzetě posadil v Celice
vpravo. Když jsem sledoval, jak mu Zuzka vysvětluje, jak a který bude zapínat stopky, přičemž na
mě blbě koukal, že po něm chci nějaký papír, tak to asi nebylo jen do půl druhý. Posádky to vzaly
kolem přehrady Trnávka opačným směrem než v pátek, a přes Želiv, Brtnou, Popelištnou a
Zmišovice, zamířili poprvé do fotobuňky v Milotičkách. Tam se rozdělily na sudé a liché, a poprvé
se mohli potkat přijíždějící na střídačku z jiného směru v Hořepníku. Tam došlo před náměstím k
jakémusi překřížení a vykroužily kolečko přes Arneštovice, Košetice, Buřenice a Radějov, případně
opačně. Tady to pý byla veliká legrace, když potkáváte v protisměru někoho, kdo jede před váma.
To se asi budeme někde otáčet... ale proč teď jede proti nám i ten, kdo má jet za náma? 
             Při příjezdu na časovku mají všichni pusu jak se říká „od ucha k uchu“, a všichni už tuší, 
že jsou itíky dva. Proto tys tam měl dvě hromádky, proto tys mi říkal, ať se ti v tom nehrabu, když 
jsem chtěla vzít itík i pro tátu. Já mám srdce jenom jedno, tohle mi nedělej... a spousta dalších 
komentářů od posádek mě dopoledne pobavila. Sakra, co na Vás vymyslet příště, tohle už mi bez 
povšimnutí asi neprojde. Ale zpět k soutěži a výsledkům. Posádky si zopakovaly tu osmičku v 
opačném směru než poprvé, a po posledním dopoledním projetí fotobuňkou už mířily nejkratší 
cestou na oběd. 
             Řízeček s bramborovým salátem byl po dopoledních 113ti km vítanou odměnou, a nám 
dal oběd čas na počítání dalších výsledků. Oproti jiným soutěžím se pořadí v jednotlivých úsecích 
neustále přelévalo, satčí si prostudovat výsledky. Většinou se na předních pozicích objevuje pár 
posádek, ale tentokrát to bylo jinak. Jeden úsek s nulou vyhrajete, pak jste s 0,9 v druhé polovině, 
zkrátka jak na houpačce. Nejmenší výkyvy předváděli dopoledne otec a syn Hambálkovi, a za 
dopoledne nasbírali pouze 16 bodů, což je posunulo se součtem 104 na čtvrté místo. Velmi dobře 
si dopoledne se ziskem 17 bodů vedla Adéla Vlková s Vaškem Zlotorovičem, a průběžne jim patří 
třetí příčka. Na druhé místo se posunul Jiří Pekař s Petrem Jiroutem, ti měli po dvou etapách na svém 
kontě 79 bodů. I přes jedno zaváhání, a až patnácté místo v měřeném úseku číslo 6, se do čela se 
ziskem 64 bodů posunul Václav Mráz s Hankou Zemanovou. Protože jeho největší soupeři, manželé 
Poláčkovi jsou se ziskem 126 bodů na průběžném sedmém místě, vykročil tak k zisku prvního 
místa v Seriálu Historic, ale neředbíhejme. Soutěžící čeká odpoledne ještě více než 120km a čtyři 
měřené úseky, stát se může cokoliv.
            Startujeme dle plánu přesně ve 14 hodin, a posádky vyráží na časovku do Lhotic. Stejně jako
dopoledne mají dva itíky, měřený úsek č.10 ale pojedou stejně. Až dorazí přes Petrovice, Jiřice a
Hněvkovice do cíle a zároveň startu úseku 11, v Kališti se zase rozdělí na sudá a lichá. Proseč,
Záběhlice, Bystrá, Lipnice nad Sázavou, Řečice, Kejžlice, Budíkov, Horní Rápotice. Takhe projede
trasu jedna polovina, druhá v opačném směru a na druhý průjezd si to vymění. Teď už to pro ně
nebude takové překvapení jako dopoledne, ale doufám, že si to užijí. Někteří určitě ocení průjezd
obcí Jiřice, která je bude odpoledne několikrát vítat a loučit se. Loni se vzhledem k práci na
kanalizaci tímto směrem posádky nepodívaly. V Řečici budou možná účastníci předchozích 
ročníkůčekat průjezdní kontrolu, ale marně. Původně jsem s ní počítal, ale Mirek letos na chalupě 
bohužel není. 
             Odpolední kilometry nám daly dostatek času na přípravu vyhlášení, takže máme včas
vybalené poháry i účastnické ceny, nasáčkované tašky od partnera ACI a nanošená piva Bernard. To
už přijíždí z časovky taky Netopýr se Strýčkem a hlásí, že všichni jeli v podstatě na čas, a nikdo
neměl žádný problém. Že by na poslední letošní soutěži všech 31 posádek vidělo i cíl? Přeji to
samozřejmě všem, ale bohužel ne pokaždé se to podaří, zkrátka i stará poctivá technika si někdy
postaví hlavu. Někde poblíž se pohyboval i Kosák, takže se na nás přijel podívat, a rovnou si
šachovnicovou vlajkou posádky v cíli odmával. Nebo že by to s tou náhodou bylo jinak?
Tentokrát to ale dopadlo nad očekávání, všichni jsou zdárně v cíli, a někteří to sem měli
určitě dál, než oficiálních 355 km. Během večeře počítáme výsledky, ale na nástěnku dávám pouze
dílčí z jednotlivých odpoledních úseků. Myslím, že málo kdo je schopen si to pořádně dopočítat,
takže pořadí se většina posádek dozví až v 19 hodin při vyhlášení. Stejně jako první dvě etapy, i
závěrečná přinesla zajímavé výsledkové listiny. Na prvních pěti místech se v odpoledních měřených
úsecích vystřídalo asi 14 posádek, a opět to bylo jako na houpačce. V popředí se neobjevoval dosud
vedoucí Václav Mráz, jeho nejlepším výsledkem bylo odpoledne 9 místo v desátém měřeném
úseku. Podstatně důležitější ale byl součet nasbíraných trestných bodů, každý z nich se totiž na
konci počítá.
             19 hodina je tu, a jídelna rekreačního střediska Trnávka jak se říká „praská ve švech“. Všech
31 posádek čeká na jediné, a tím je konečné pořadí. Jako vždy to bereme od konce, u místa 19tého
se dostáváme k třímístnému počtu trestných bodů. Pokračujeme dál, a je vidět, že si posádky soutěž
užily, bez ohledu na konečné umístění. Před vyhlášením třetího místa ještě děláme dramatickou
pauzu, a oceňujeme dvě posádky zvláštní cenou. První dostává posádka „nováčků“ s krásnou
Octavií Kombi. Manželé Říhovi s malou princeznou najeli asi nejvíce kilometrů, stihli se při soutěži
podívat i na hrad na Lipnici, nasbírali suveréně nejvíce trestných bodů, a byli suveréně nejvíce
vysmátí. Druhou zvláštní cenu obdržela také po jednoznačné dohodě pořadatelů jediná zahraniční
posádka, tedy manželé Vajdovi. Páteční etapu absolvovali po strastiplné cestě po D1 bez večeře, a
ráno dojeli k pumpě v Košeticích už jen na výpary. Jak si jinak vysvětlit, že do své Škody 110
natankovali 31,8l, tedy výrobcem v podstatě udávaný objem nádrže.
            Se ziskem 109 trestných bodů se nakonec z bronzu radovala Adéla Vlková s Vaškem
Zlotorovičem s BMW 325e. Na stupínek stříbrný to nakonec dotáhli se součtem rovných 100 bodů
Jiří Pekař s Petrem Jiroutem a Škodou 130L. I přes nijak oslnivé odpoledne si zlato pohlídal Václav
Mráz s Hankou Zemanovou, a dostal se pod mnou vytýčenou stovku. O pouhé 4 body, ale dostal, a
oprávněně oslavil nejen zlato na Historic Želiv 2017, ale se součtem 58 bodů také vyhrál letošní
ročník Seriálu Historic. Druhé místo v Seriálu nakonec patřilo manželům Poláčkovým se ziskem 51
bodů. Souboj o třetí místo v Seriálu nakonec dopadl nejlépe pro Honzu Hudského s Jardou Hořením
a stačilo jim k němu 44 bodů. Ti jsou možná z celkového bronzu pžekvapeni ještě teď. Poslední
jmenovanou se měla ten večer stát Adéla Vlková, která se celkovým pátým místem stala nejlepší
řidičkou Seriálu Historic 2017.
             Měla stát píši záměrně, protože moje závěrečné slovo a krátké zhodnocení všech soutěží od
dalších pořadatelů, tedy Karla Vodochodského a Libora Bryknara ještě nebylo závěrem. Opravdu
jsem vůbec netušil, co rozpoutala Markéta za mými zády, a tak slova Libora Bryknara „ještě počkej,
ještě musíme vyřídit jednu věc, o které tady neví pouze jedna osoba“ byla pravdivá. Jen mi to
docvaklo, objevil se někde obrovský ohnivý dort a zástup gratulantů. Doteď nechápu, jak se Vám
tohle překvápko podařilo udržet v takové tajnosti, ale vážně jsem netušil vůbec nic. Takovouhle
oslavu padesátky bych přál každému, fakt to bylo obrovské překvapení a moc všem strůjcům i
zůčastněným děkuji. Markéta to dotáhla do úplné dokonalosti, a ty moje narozeniny taky řádně
oslavila. Tradiční hláška „asi do půl druhý“ která tuším právě na baru na Trnávce před lety vznikla,
dostává postupem času zcela jiný rozměr. Letos se ten časový údaj posunul do stadia „svítá, zavírá
hospoda, to asi už nemá cenu jít spát, jdeme na houby“....
             Díky všem posádkám za účast na soutěžích Seriálu, a nějaké plány a termíny na příští rok 
už byly naznačeny. Takže v lednu či únoru na Kokořínsku 2018, doufejme.
                                                             
                                                                                                                          Aleš Urban 

 

 

 

Vítězné posádky Historic Želiv 2017